JARNÍ PROCHÁZKA V SÁZAVSKÝCH LESÍCH
Počítadlo návštěv
Sázavské lesy se pomalu vzpamatovávají z dlouhé zimy a své vlády se ujímá jaro. Ještě před pár týdny se v zastíněných koutech lesa objevovaly poslední obláčky sněhu, občas ještě zazlobil přízemní mrazík. Nyní se jaro definitivně přihlásilo. Slunce přidalo na své síle, probouzející les pohladil jemný vánek, který rozčeřil pronikavou vůni pryskyřice a prvních kvetoucích rostlin či stromů. Les ožil! Ptáci neúnavně přednášejí své dlouhé skladby a ukazují se samičkám v celé své kráse. Může začít období zásnub a hnízdění…Touto ukázkou jara začíná moje procházka do tajů lesů, vod a strání.
První kroky začínají za malou vesničkou, kde se sbíhají dvě lesní pěšiny, které lemují okolní lesy a strže s protékajícím potokem. Vyrážím po jedné z lesních pěšin za doprovodu zpívajícího drozda, který sedí na špici smrku. I ten dává zdejšímu kraji najevo, že se jaro konečně dostavilo. Cestou obdivuji modrající jaterníky, mezi nimiž kvetou něžné sasanky a voňavé violky. Před mými zraky se otevírá les na rozprostírající se louky. Z lesa na chviličku vycházím a brouzdám jarní květenou zářící svou pestrostí. Zastavuji na okraji louky, sundavám fotobatoh z něhož vytahuji fotoaparát. Foťák zavěšuji na krk a pořizuji první snímky s jarní krajinou složenou z pestré škály barev. Jsem ohromený tou krásou! Čerpám tu aromatickou vůni nejrůznějších květů, pozoruji pilné včelky, které pečlivě sbírají nektar pro své budoucí potomky, poslouchám švitořivý hlas skřivanů a zdáli se ozývající bubnování datla černého. Po chvíli rozjímání pokračuji v cestě dále. Tichým krokem přicházím ke kazatelně na okraji lesa, když v tom spatřím přebíhající srny. Tři kusy holé vyběhly z lesa na louku. Stále je bedlivě pozoruji a přeji si, aby mi zapózovaly. Po chvíli strpění se mi plní přání. Srnčí zastavilo a zbystřilo. V duchu si říkám:„buď teď anebo nikdy“. Beru fotoaparát, zaostřuji a pořizuji snímky se srnami v rozkvetlé louce. To netrvalo příliš dlouho. Srnčí se opět rozeběhlo a po chvilce zmizelo v protějším lese. Na blankytné obloze v povzdálí kroužilo káně zobrazující svou siluetu nad údolím řeky Sázavy. Když se dostatečně nabažím, vstupuji opět do lesa. Kráčím po lesní cestě a naslouchám ptačímu štěbetání. Tu se ozve výstražný křik sojky, za mými zády zase zaslechnu jakési:„vidím, vidím“. To o sobě dává vědět naše nejmenší sýkorka-sýkora uhelníček. Nechávám se unášet těmi nejrůznějšími melodiemi vydávajícími z hrdel malých či velkých opeřenců. Pomalu se přibližuji k rozsáhlým pasekám. Z jedné strany vyrůstá nižší smrkový lesík, z druhé se rozprostírají paseky s vysokou, expanzivní třtinou křovištní a spletí ostružiní. Okraj cesty zdobí modré kvítky zběhovců doplněné sasankou hajní. Nádherné koberce zběhovců a sasanek mne doslova fascinují. Po chvíli obdivování si klekám na kolena a fotografuji tu hebkost jednotlivých květů. Nedaleko ode mne cosi v pasece zašustilo. Strnu, poslouchám podivné zvuky. Kladu si otázku:„Co by to asi mohlo být?“ První, co mě napadá je srnčí nebo černá zvěř. Co nejtišeji udělám dva velké kroky a pátrám po místě, z něhož se ozývá netypické šustění. Zanedlouho si povšimnu, jak se uprostřed paseky třese slabá břízka mezi nízkým porostem smrčků. Co teď? Přemýšlím! K šustění se přidává i praskání. Zapínám fotoaparát, a co nejtišeji se krok po kroku prodírám vysokým porostem třtiny. Po třech krůčcích zastavuji a naslouchám. Nic se nezměnilo. Vše se odehrávalo ve stejném rytmu. Jsem stále zadumaný, v žilách se mi zvyšuje tep. Blíž se už nesnažím postupovat. Stojím na místě ve vysokém porostu třtiny a jsem napnutý jako struna. Nedá mi to! Po dvou minutách třikrát zatleskám. Z ostrůvku nízkých smrčků vyběhly tři bachyně a čtyři lončáci. V tu chvíli mi doslova zdřevěněly nohy. Hlavně nepanikař, říkal jsem si v duchu. Štěstíčko mi přálo, sedm kusů černé běželo na druhou stranu ode mne směrem k roklinám. Nestačil jsem se divit. Tajil se mi dech! Vše se odehrávalo ve velmi rychlém tempu. Porostem třtiny se vracím zpět na cestu, když mě v tom předbíhají malá selátka v pruhovaných župáncích. Bylo to nečekané! Dostávám se na cestu a začínám fotografovat selata přebíhající lesní pěšinu. Bylo jich skutečně mnoho. Odhaduji to nejméně na patnáct malých stvořeníček. Selátka utíkala ve třech skupinkách. Jedna ze skupin mi dokonce přeběhla pohorky. Stál jsem jako na stráži, hýbal se mi pouze ukazováček mačkající spoušť fotoaparátu. Měl jsem skutečně respekt a obavy, aby nějaké ze selátek nekviklo. Každý můj pohyb by mohl znamenat nebezpečí. Po levé straně v nízkém smrkovém lesíku opět slyším praskání a vydávající zvuky divokých prasat. Dokonce cítím typický zápach černé zvěře. Usoudil jsem, že nebyli ode mne daleko! Poslouchám zvuky a napadá mě, že místo k roklinám běžely tři dospělé bachyně a čtyři lončáci velkým obloukem přes kaliště do hustého porostu smrků. Na místě se dlouho nezdržuji a za melancholického zpěvu červenky ho raději opouštím.
Putuji dál po lesní cestě a ohlížím se kolem sebe. Kam pohlédnu, tam to žije! Zdejší příroda nabírá nové síly, lesy se příjemně rozdýchávají, zkrásňují zelení a nad rozsáhlými pasekami se vznášejí první mračna komárů.
Je pozdní odpoledne, vše se pomaličku začíná chystat k večeru. Domů se vracím za šera s krásnými, nezapomenutelnými zážitky a se spoustou hezkých fotografií, z okolí sázavských lesů, vod a strání, v místě zvaném„Na Brodách“.
